Dlouho před násilným vyhnáním sudetských Němců v letech 1945/1946 existovalo spojení mezi Žandovem a Arzbergem - poslední protestantský pastor ze Žandova údajně našel nový domov v Arzbergu. Sportovní kluby také udržovaly vzájemná přátelství. Porcelánka Schumann v Arzbergu udržovala obchodní styky. A tak v červenci 1946 skončil namáhavý útěk asi 70 Žandovanu z okresu Dolní Žandov v Arzbergu. Nejdůležitější důvod, proč Žandovani zůstali v Arzbergu a našli zde nový domov: Byla práce! Jako noví občané Arzbergu drželi pohromadě a brzy vytvořili pracovní skupinu "místní domovská skupina Dolního Žandova a okolí“ s cílem zachovat vlast v živé paměti. Na tomto místě je třeba zmínit, že od té doby nemusela žádná nastupnická generace opustit svůj domov, domov či byt během několika minut a zanechat za sebou veškerý svůj majetek, aby se musela vydat na nelidský pochod do nejisté budoucnosti. Jak těžké může být vžít se do kůže těchto lidí, kteří v současné době žijí v blahobytu. Žandovská rodná světnice je proto zamýšlena jako místo setkávání. V roce 1960 se městská rada Arzbergu pod vedením starosty Ewalda Drechsela rozhodla převzít sponzorství města Žandov a jeho bývalých obyvatel. A tak první místnost v naší Žandovské rodné světnici slouží i dnes k pamnětí a připomenutí staré vlasti Egerlandska (Chebský kraj). Ve vitrínách v první části našeho malého muzea jsou • znaky měst Žandová a Arzbergu, • fotografie z ustavující sponzorské schůze v roce 1961, • poutní kříž Horního Žandová , • fotografie kaple v Markusgrünu a Kneipelbachu • a jmenovací dekret pražského arcibiskupa Paula Grafa Huyna ze dne 1. června 1917, ve kterém byl farář Franz Lenz jmenován farářem v Žandově . V dalších vitrínách se nalézaji • Osvědčení o sponzorství Arzberg / Žandov z roku 1961, psané na pergamenový papír a vázané ve vepřové kůži. • svazek plechovek se Žandova Obec se proslavilo díky tzv. "Žandovských plechovkám". Vyrábí se ruční technikou vynalezenou kolem roku 1800. 60 až 70 jemně nařezaných proužků papíru se namočí pastou do papírmašé a vtlačí do dřevěných forem jako mokrá hmota, suší se v peci, brousí se a leští, poté se několikrát lakuje a několikrát peče na mřížce. Tradiční lidové kroje jsou nepostradatelným detailem každé země či regionu. Námi vystavované kostýmy jsou originální chebské a z Chebského kraje, Egerlandské kroje. Mezi ně patří: • Svatební šaty se zástěrou, šálou, taškou, kloboukem a nádhernou svatební výzdobou. • Chebský ženský a pánský kroj: Chebský pánský kroj se skládá z "Goller" (sako), "Hemmad" (tradiční kroj / košile) "Huasn" (kalhoty) s "Gschirr" (kšandy), „Batzerlstrümpfe“ (punčochy) a "Schouh" (boty). Součástí chebského kroje je také "Flodara" (klobouk), "Vetternkappl" (domácí čepice), "Halstöichl" (šátek) a "Taschentöichl" (kapesník). Vizuálně obzvláště působivý jako součást tradičního kroje je "d'Huasn" s "Gschirr" a zlatým "Huasnoantoutara" (puvabne kalhotové knoflíky) "Gschirr" (kšandy z černé kůže) je připevněn k pasu dvěma menšími "Huasnoantoutara". Třetí - velký - "Huasnoantoutara" se nachází na široké střední části "Gschirr", prsní chlopně - velmi podobné kšandám bavorského Krachledernena. Chebský pánský kroj se od mužského kroje Chebského kraje liší jedním drobným detailem, a to límcem hnědého saka: Zatímco chebský kroj se dodává s klopami, ale bez límce, má pánský kroj Chebského kraje límec k převrácení a klopu. Pestrý egerlandský kroj byl v roce 2022 zvolen "Tradičním krojem roku 2022". Přísně vzato je třeba mluvit o tradičních krojích, protože v Chebsku neexistoval jednotný ženský kroj. Kroj každého kraje (Gmoi) měl své vlastní charakteristické detaily a někdy se od sebe značně lišil: například ženský kroj Chotěšova (Chotieschauer) byla sukně lemována šňůrkou a živůtek byl lemován červenou barvou. Tradičně byla sukně také v jasně červené barvě a vesta (leiwl) ve výrazné modré barvě s barevnou zástěrou. K ženskému kroji Horšovského Týnu (Bischofteinitz) patřil jen pásek a vyšívaný strom života na zadní straně živůtku. Zatímco tradiční ženské kroje Cheblanďanů byly velmi pestré a nosily se při slavnostních příležitostech nebo při návštěvě kostela. Nevěsta si na svatbu oblékla jednobarevné šaty z jemného hedvábí, brokátu nebo sametu. Při náročné ruční práci z velmi kvalitní látky, stuh, paličkované krajky nebo výšivky vznikaly nádherné šátky, živůtky, šněrovačky, zástěry a mnoho dalších věcí. Egerlandské ženy nosily se zvláštní hrdostí své zlaté, stříbrné, nebo koralkové čepce ("Flinnerlhaube"), které také patřily k tradičnímu kroji, stříbrné šperky, punčochy ručně pletené se složitými pletcími vzory, boty s přezkami, kabelku s perlovou vyšívkou a mnoho dalších doplňků. Na zdi visí fotografie zasloužilých krajanů: Josef Urban, vedoucí učitel Téměř 20 let pracoval na jednotřídních základních školách, které navštěvovali jako pokusné a modelové školy žáci Chebského učitelského institutu. Josef Urban, nebo jak se mu lidově říkalo "da Geig(h)a Pepp", se také pokusil zachytit chebské nářečí a jeho zvláštnosti. Zanechal po sobě intelektuální odkaz v podobě 25 ručně psaných brožur poezie o téměř 3500 stranách. Rudolf Zuber, malíř a grafik Jako známý umělec se zasloužil o svou vlast. Ve všech místnostech visí jeho kresby a malby. Za jeho nejkrásnější umělecké dílo lze pravděpodobně označit portrét "Pán Buh z Chebska". Pfarrer Franz Lenz, Arcibiskupský oblastní vikář a notář a monsignore. Angažovaný pastor s blízkostí k lidem, zakladatel mateřské školy. Věznění gestapa v Karlových Varech a koncentračním táboře Dachau. Naposledy asistent kněze v Böhenu (Allgäu). Vděčíme mu za „HLASY ŽANDOVA“. Dr. Michael Urban, Čestný občan města Žandov a autor historie města Žandova a Lázně Kynžvartu. Dr. Edmund Jäger, Člen Říšského sněmu dlouholetý starosta a čestný občan města Žandova. Další nástěnné malby: • děkovné osvědčení za příkladnou podporu z 19. března 1988 s podpisy Franze-Josefa Strausse, předsedy vlády Svobodného státu Bavorsko a patron sudetoněmecké etnicke skupiny, a Franze Neubauera, státního ministra a mluvčího sudetoněmecké skupiny. • Klubová vlajka vojenského klubu • Klubová vlajka Křesťansko-německého chlapeckého svazu... • a mnoho dalšího. Ve druhé části našeho malého muzea se nachází srdce Žandovské rodné světnice, téměř kompletní originální farmársky salon (Egerländer Bauernstube) - s láskou zachráněný krajany přes hranice - nábytek vyrobený v ručně vyráběném lidovém umění s typickými barevnými a propracovanými dekoracemi: • Postel Egerländer s nebesy • Egerlandské kulaté židle – Josef Küß – s jídelním stolem • truhly • dětská kolébka • Pánský koutek s poutním křížem Žandova • a náš egerlandský krojovaný pár Egerland se Žandovem a farními vesnicemi byl převážně zemědělský a mnoho historických předmětů pochází ze zemědělských a řemeslných oblastí. Patří mezi ně četné truhlářské nástroje, několik hoblíků, stará váha, kosa, cep, dojicí stolička a máselnice z 18. a 19. století. • Dřevořezby a olejomalby od Žandovského umělce Rudolfa Zubera Jeden obraz ukazuje Žandovský Weber-Kout (Weberwinkel) v zimě, jak vypadal před jeho zničením tehdejším režimem ČSSR a jak jej viděl umělec. Rudolf Zuber se narodil 18.srpna 1909 v Žandově 62 v jednom z bytu hostince „Kcernemu orli“ (Zum schwarzen Adler) a zemřel 7. ledna 1955 v Mnichově ve věku pouhých 46 let. Všechny jeho motivy pocházejí z oblasti Žandova. Model Žandova s kostelem sv. Michala, tržištěm a domy. Pro diváky z bývalého rodného města Žandov je tento model malou vzpomínkovou cestou, pro všechny ostatní je to expediční cesta. Expediční cesta, kde můžete pocítit, jak silné může být spojení s vaší domovinou a jak hluboko se vaše kořeny mohou zakopat do vaší domovské půdy. Mnoho dalších exponátů můžete objevit v Žandovské rodné světnici.

Josef Plahl Dne 12. listopadu 2024 zemřel Josef Plahl – redaktor „HLASY ŽANDOVA“. Naposledy jsme se s ním setkali na letošním domovském mítinku Žandovanu na slavnosti-Michaeli v Arzbergu, sponzorské městě Žandova, a v pondělí v jeho rodném městě, dnešním Dolním Žandově. Josef byl milý, pracovitý - zvláštní člověk, který se narodil 25.02.1938 v Včelarech, okres Bilovice (Zeidlweid). V červnu 1946 musela jeho rodina - čtyři děti, rodiče a prarodiče - násilně opustit svou vlast. S volským spřežením jeli přes Lázně Kynžvart do Chebu a odtud nákladním transportem o 40 vagónech do Wiesau v Horní Falci a dále do Hesensku Weilmünsteru do přijímacího a tranzitního tábora. V té době byl malý chlapec, bylo mu 8 let. To na něj mělo velký vliv. Josef Plahl nikdy nezapomněl na svůj původ. Velmi se angažoval - také ve svém novém domově - a byl zapojen do mnoha klubů a organizací. Ale v podstatě to byl Egerlanďan, vysídlený člověk, a jeho domovem byl Dolní Žandov. Především díky němu drží někdejší Žandováci pohromadě i dnes po téměř 80 letech. Mostem k vlasti a tím, co je všechny spojuje, byly naše čtvrtletní "Hlasy Žandova". Po dobu 32 let, od roku 1992 byl redaktorem Josef Plahl. Měl znalosti a dovednosti. Milý Josefe, děkuji za všechno! Odpočívej v pokoji. Naše soustrast a hluboká soustrast patří jeho ženě Dorith a všem příbuzným. Josefe, nikdy na tebe nezapomeneme!

Společně chceme využít této příležitosti a připomenout si ty, kteří se vydali na náročnou cestu do cizí země a dnes již nežijí. Jsou to lidé, kterým vděčíme za předání egerlandského způsobu života jazykově, umělecky, hudebně a také kulinářsky. Lidé, kteří se po všech hrůzách války a poválečných let odvážili zde v Arzbergu začít znovu a vykopali své nové kořeny a kořeny svých dětí do naší země.