S pojmem sudetští Němci je úzce spojen Egerlandsko, jedna z nejznámějších sudetoněmeckých domovin v severozápadních Čechách, dnešní České republice. Tato zvláštní věhlas je dána jednak jeho velikostí, geografickou blízkostí Bavorska a Saska, známého lázeňského trojúhelníku Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a samozřejmě stejnojmenného města Cheb a nesmíme zapomenout ani na Ohři. Ohře pramení ve Smrčinách (Pohoří Fichtel) a u Hohenbergu an der Eger dosahuje bavorsko-české hranice, kde pokračuje přes Cheb do Karlových Varů a u Litoměřic se vlévá do Labe. V 11. a 12. století, kdy byly Čechy součástí "Svaté říše římské národa německého", byli Egerlanďané, dnes nazývaní "sudetští Němci", povoláváni českými přemislickými knížaty a králi, aby obdělávali neprostupné hraniční hory Čech, zakládali a osidlovali města. Na oplátku byli Cheblanďané vybaveni mnoha privilegii. Patří do bavorské oblasti a až do svého vyhnání do tzv. širšího Chebska se usadili v uzavřeném německém sídelním území o rozloze přibližně 7 000 km² mezi severním Českým lesem (Šumava), Smrčinami a Krušnými horami a německo-českou jazykovou hranicí. Historický Egerland zahrnoval území převážně v Čechách, dnešní České republice, až po malou část v severovýchodním Bavorsku kolem města Marktredwitz (Horní Franky a Horní Falc) a Vogtlandu v Sasku. Je pojmenována podle města Chebu, které je poprvé písemně zmiňováno v roce 1061 a kde se v roce 1687 narodil barokní stavitel Balthasar Neumann. Město Cheb a s ním spojené zemské území ("historické Chebsko") bylo zastaveno císařem Ludvíkem Bavorským českému králi v roce 1322 "se zárukou úplné nezávislosti na Českém království". Historický název Chebska je proto „Reichspfandschaft Eger“. Tento slib nebyl nikdy splněn. Chebští obyvatelé byli přes všechny peripetie dějin své české vlasti vždy věrnými poddanými české koruny a říše, dokud nebyla podunajská monarchie zničena diktátem vítězných mocností první světové války v 20. století. Podřízeni nově vzniklému Československu, rovněž multietnickému státu, museli za své němectví bojovat až do Mnichovské dohody v roce 1938 a připojení německých území k Německé říši. Po první světové válce se sudetští Němci stali politickým kolektivním pojmem pro všechny Němce žijící v německy mluvícím prostoru českého, moravského a slezského pohraničí Československa, kteří se stali československými občany na základě smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye v roce 1919. Až na několik výjimek tvořili Cheblanďané převážně část venkovského obyvatelstva, a tak jejich způsob života byl a stále je utvářen rolníky, což se projevuje v jejich zvycích, jazyce, kroji a také v lidovém umění. Výjimkou nebyla ani města s německými základy a ani průmysl, který vznikl v 18. a 19. století, nedokázal změnit typický charakter Chebska. Chebský dialekt patří do bavorské jazykové rodiny. K historickému Chebsku patřily oblasti v Čechách, Horních Frankách, Horní Falci a Vogtlandu (Sasku), a protože státní hranice není zároveň jazykovou hranicí, mluví se tímto dialektem dodnes v Sechsämterlandu a Stiftlandu, zatímco v části historického Chebska, která leží na území dnešní České republiky, se mluví pouze česky. Potomci Egerlanďanů, kteří byli rozšířeni po celém Německu a Rakousku, dnes egerlandským dialektem téměř nemluví. Jejich hovorovým jazykem je franština, švábština, hesenština, saština, horní bavorština nebo rakušština. Velkou součástí úspěšné integrace je také jazyk. Všeobecná povinná školní docházka nařízená Marií Terezií vedla k vysoké úrovni vzdělání. Z Chebska pocházejí například Johannes von Saaz (básník "Ackermanna z Čech"), Balthasar Neumann (barokní architekt), Josef Loschmidt (fyzik - Loschmidtovo číslo), Franz Metzner (tvůrce Památníku bitvy národů v Lipsku), Josef Littrow (astronom - měsíční kráter Littrow) a Hans Tropsch (chemik - Fischerův Tropschův proces), abychom jmenovali alespoň některé. Po skončení druhé světové války položily Benešovy dekrety základ pro nucené vyvlastnění a odsun tří milionů sudetských Němců (90 % obyvatel Chebska) v letech 1945 a 1946. Československá vláda jej nazvala Odsun - v němečine Abschiebung.

Sudetoněmecký landsmanšaft (Sudetendeutsche Landsmannschaft) dnes stále existuje, ale roli, kterou hrála dříve, se stále zmenšuje. Z generace, která ještě zažila válku a mír - vlast a vyhnání, jich již tolik zemřelo a pro mladou generaci je nyní domov jejich rodičů a prarodičů cizí. Dnes se sudetoněmecký landsmanšaft zajímá o zachování vzpomínek a zachovat dědictví.

Byli to společenští lidé a výborně spolu vycházeli ve výrobě nástrojů. I dnes je mnoho částí jejich hudebního dědictví dobře známé: Kominík z Chebu / Annamirl - Polka - Hubert Wolf a originální Böhmerländer musikanti. Hubert Wolf se narodil v Egerlandu a zvuk svých rodných zvuků znal již od dětství. Nehrál ve stylu "egerlandska", ale v původním "bohémském" stylu: citera, housle a trubka. Wie Böhmen noch bei Öst'reich war, byla rakouská píseň z roku 1953. Připomíná dobu kolem roku 1900, kdy Čechy a Morava ještě patřily k habsburské monarchii. Úzké vazby mezi částmi země jsou zdůrazněny zejména manželskými vztahy, například mezi Vídeňany a Brny, kulinářskou ("Bafleisch", Škubanki) nebo jazykovou výměnou (Böhmakeln) a vzájemnými návštěvami, například Čechů v Bad Ischlu nebo Vídeňanů v Praze. Autorem hudby je Josef Fiedler, texty Josef Petrák. Poprvé ji veřejně zpíval v roce 1954 Heinz Conrads, ale teprve díky Peteru Alexanderovi se stala populární. Postupem času se objevily coververze s upravenými letopočty ("70/80/100 let"), např. od Karla Moika nebo Felixe Dvořáka. Zatímco Heinz Conrads stále zpíval o tom, jak "Halbert Vienna byl v Praze na Dni německých zpěváků", pozdější verze říkají "v Katholikentagu". Ernst Mosch, narozený ve Svatavě (Zwodau) v Egerlandu. Byl hudebníkem, skladatelem, aranžérem, jazzovým-pozonistou a dirigentem. V roce 1956 byl zakladatelem a hudebním ředitelem Original Egerländer Musikanten. Historie Egerländer Musikanten - všichni z Egerlandu - proto se také rozhodně zasazujeme o integraci, která je zejména v naší době více než kdy jindy důležitou součástí míru. Ernst Mosch a jeho soubor ztělesňují muzikál Egerlandu jako žádný jiný. Vyjmenovávat zde jeho díla a jeho dílo by přesáhlo tento rámec. K asi nejznámějším písním egerlandských hudebníků patří Egerland Heimatland, Rauschende Birken a také Fuchsgraben Polka. A samozřejmě je tu mnoho dalších vynikajících hudebníků z Chebska, kteří nám snad prominou, že zde konkrétně nejsou uvedeni jménem.

Kromě hudby je zde velké kulinářské dědictví Cheblanďanů, protože česká kuchyně je i dnes velmi zvláštním pokladem s vydatnými hlavními chody a sladkými dezerty. Kde ale chceme začít - sbírka českých receptů je obrovská - s jemnými nedělními pečenými knedlíky: Am Sunnta naou da Kirchn, is die Mudda glei hamganga und haout die Kniadla gmacht. Dejih hom scho ihra Zeit braacht, bis se ins Wasser kumma san, deshalb haouts dejih a ner am Sunnta gebm. (V neděli po kostele šla maminka rovnou domů a udělala knedlíky. Chvíli trvalo, než se dostaly do vody, takže se podávaly jen v neděli). Brambory jsou často jedinou hlavní složkou jídla, ale v české kuchyni jsou všudy přítomné i dnes: jako brambory ve slupce (ganze Erdöpf'l, Erdöpf'l in da Montur, vařený Erdöpf'l) s trochou soli, máslem nebo tvarohem nebo Soolzerdöpf'l (vařené brambory), a'gschnitt'ne Erdöpf'l (smažené brambory) nebo v dušeném mase - tj. Erdöpfl'n in da Bröih. Jako koruna slávy slouží Erdöpf'l jako základ pro různé knedlíky v Chebsku. Ať už se vyrábí z vařených nebo syrových brambor, s přídavkem mouky nebo bez přídavku, nebo jako další varianta Båchna Knia(d)la (pečené knedlíky) pečené na tuku, v Sechsämterlandu (kraj Horní Franky) nazývané Erdöpf'lknia(d)la, ve Stiftlandu (kraj Waldsassen) se jim říká Doodsch a hornoněmecký výraz je "Kartoffelpuffer" (Bramborové placky). Tato smaženka vyrobená z vařených brambor se nazývá Erdöpf'l-schooppala, Erdöpf'lbååln nebo Schnäibolln. Český moucnik (Lívance) - eine Mehlspeise: Engs kennts dejih bestimmt als Pfannakouchn. Ower Obacht, die Liwanzen hom ihr eighana Pfanna - a Liwanzenpfanna. In dera wird affa jede Liwanzen gleich grouß. Mia Eghalånda ming des, wenns alle gleich san. (Pravděpodobně je znáte jako palačinky. Ale pozor, Lívance mají vlastní pánev. Každá pánev pro Lívance je však stejně velká. My Egerlanďané máme rádi, když jsou všechny stejně velké). Obyvatelé Chebska přiváželi své kulinářské speciality ze své staré vlasti do celého světa. Slaná nebo sladká kuchyně, obvykle rafinovaná do lahodnosti pouze s několika ingrediencemi. Palačinky se vyskytují i v USA. Tam jsou cupcakes a tak se Lívance vrátil jako cupcakes. "Koloběh života". Které jídlo se kdysi nosilo odkud kam, nelze dnes již s jistotou říci. Zůstává jen téměř nevyčerpatelný zdroj receptů, které by si měly najít cestu i do vaší kuchyně. Pokud máte rádi sladké dezerty, zamilujete si českou kuchyni. A to, co se vám dnes může zdát samozřejmé, má svůj původ na Chebsku. V roce 1840 vynalezl Jacob Christoph Rad kostky cukru v cukrovaru v Dačicích na Moravě. A kdo by je neznal, znojemské okurky nakládané v octě nebo soli, olomoucké tvarohy, sýrové speciality z kyselého tvarohu, segedínský guláš, koláče nebo croissanty, švestkové knedlíky s posypem cukr/skořice. A tak se seznam egerlandských lahůdek mohl libovolně rozšiřovat. Pokud jsme vás zvídavěli, pak si dopřejte jednu z mnoha kuchařek české kuchyně a vydejte se na kulinářskou cestu do Egerlandu.

Přeshraniční spolupráce Historický termín Regio Egrensis byl znovu aktivován v roce 1990 přeshraničním regionálním plánováním. Euregio Egrensis je od roku 1991 přeshraniční institucí v příhraniční oblasti mezi Bavorskem, Čechami, Saskem a Durynskem. Organizace se stala průkopníkem spolupráce mezi Německem a Českou republikou. Kromě Euregia Egrensis spojila své síly města v blízkosti hranic kolem vogtlandského hraničního trojúhelníku - vesnice v Českém Vogtlandu kolem Aše a saského Vogtlandského okresu - a vytvořila česko-německý mikroregion Přátelé v srdci Evropy.